O zlobě a nenávisti

24. července 2019 v 19:02 | Ronie |  DENÍK
Není to jednoduché. Smířit se s tím. Že Tě někdo nenávidí.
Že jsi někomu trnem v oku.
Nemůže Tě vystát.
Zametl by tě někam bokem.
Hledá na Tobě kde jakou chybičku, aby Tě vyvedl z rovnováhy.
A Ty se snažíš udržet.
Snažíš se být nad věcí.
Protože jsi vlastně nic tolik hrozného něudělal.
Víš to.
A ničí Tě to.
Ptáš se, jak může být někdo tak zlý?
Proč to dělá?
A co můžeš udělat Ty?
Bojíš se dalšího dne, kdy na tebe zase vystrčí růžky.
Můžeš tnout drápy ale víš, že tím jen přiložíš polínko do pomyslného ohně.
Zůstat zticha a hledat oporu.
Je tu a je připravena zasáhnout.
Pravda vítězí.
A naděje umírá poslední.
Boj jsem možná prohrála, ale v bitvě vyhrávám.
Mám totiž silné spojence.
Věřím že pravda je krásná a mocná zbraň.
Spravedlnost je jako hořící šíp, který nikdy nemine.
Vše je tak jak má být a já nepolevím.
Být slyšet a šířit pravdu je jako halogenový refelektor odkrývající všechny temné kouty.
A vítězství je tu. Jako znovunalezený přítel.
Je tu a chce být.
Chce žít život naplno.

 

Lví král

20. července 2019 v 21:29 | Ronie |  DENÍK
Kdo by neznal Lvího krále? Když jsem zaznamenala že se blíží nové zpracování, těšila jsem se jako na Vánoce. Po Knize džunglí jsem pevně věřila, že pan režisér nešlápne ve zpracování vedle. Kniha džunglí totiž byla hotovou lahůdkou. A Lví král je třešnička na dortu. Ano, budu pět ody.

Ještě před odjezdem do kina jsem si našla soundtrack k filmu. Jako že se naladím. Naladila jsem akorát stavidla pro slzy, protože jsem horzná citlivka na hudbu. Běhal mi mráz po zádech, tekl mi sopel.
Film je zapracovaný do reálných scén. Takže chvílemi připomínal dokument z Afriky. Ale zvířata byla samozřejmě práce počítačových animací. Působyla však naprosto reálně. Až jsem nestačila žasnout. Samozřejmě slzy kapaly. Aby ne, zpracování je naprosto úžasné! Samozřejmě kreslená verze má své jedinečné kouzlo, ale nová verze má zase svou magii. Nemám co vytknout. Snad jen bych doporučila originální znění. České písně jsou krásné, ale originál je originál :)


Dva měsíce do odjezdu

17. června 2019 v 11:44 | Ronie |  DENÍK
Na začátku letošního roku jsem se zařekla, že toto léto k moři pojedu ať se děje co chce. Měli jsme původně jet celá parta. Ale jak to tak bývá, dlouhodobé plány většinou nevychází. A tak jedu jen já a sestra. Nevadí, moře si užijeme i ve dvou na maximum.

Hledala jsem takovou tu zlatou střední klasiku. Ne pod stan a ani luxusní hotel být nemusí. Myslím, že se na mne usmálo štěstí, protože byl na zájezdech.cz v akci autobusový zájezd na 10 dnů. S polopenzí, ve tří hvězdičkovém hotelu. Pláž je kousek, město hezký, pár kilometrů od něj je San Marino. Nudit se nebudeme. A za super cenu, což pro mne bylo asi nejpodstatnější. A i pro mámu, která financuje ségru :)

Už teď se pomalu připravujeme. Ségra potřebuje vyřídit pas a nemáme vhodný kufr, do kterého bychom daly všechny naše věci.
Moje zkušenost se sportovní taškou je jasná- sportovní tašku nebrat, pokud nejsem přeborník v těžké váze! Takže koukám po velkém kufru na kolečkách. Další moje zkušenost z cest je- čím míň zavazadel, tím líp! Jeden kufr a každá svůj batůžek do autobusu.

Byla jsem na různých dovolených a zájezdech. Naučila jsem se co a jak zabalit, kolik toho ve skutečnosti potřebuju a hlavně v čem to všechno převážet.
Ale i tak nezapomínám na blbinky. Tak třeba můj poslední nájezd do Tigeru. Obaly na pasy ve stylu liška a modrý medvídek mě očarovaly a donutily odnést si je domů. Samozřejmě s placením!
Další nájezd byl do Pepca. Zjistila jsem že nutně potřebuji plážovou osušku. Nakonec to byla osuška, dvě trička a pyžamo s Avengers.
A dnes mi dorazily dvoje kraťasy. Těch mám nedostatek, hlavně v takových vedrech. Ještě přemýšlím o šatech, ale k těm potřebuji ochrané pásky na stehna. Protože moje kejty... Kvůli tomu jsem nikdy moc šaty nebo sukně nenosila. U moře to ale bude pohodlnější.

Toť k mým přípravám. No jo, u moře jsem naposledy byla když mi bylo osm.

 


Kdo dřív platí, ten dřív mele

8. června 2019 v 16:15 | Ronie |  DENÍK
Byla jsem na informační schůzce, ohleně studia. Už je to nějaký pátek, co jsem ze školy. A mrzí mne, že tehdy byly takové podmínky, jaké byly, a já se musela spokojit z výučňákem a honem vydělávat. Od té doby neustále pokukuji po dálkových formách studia.

Potřebovala jsem školu, která by byla nejlépe o víkendech, nenacházela se na druhé straně republiky, nestála majland a nabízela by obor který v budoucnu využiji. Něco takového nabízí jedna jediná škola. I když taky není bůhví jak blízko, vede k ní dobré vlakové spojení i o víkendu. A tak jsem podala přihlášku a jela se tam podívat.

Cesta tam byla v pohodě. I bez rezervace místa ve vlaku jsem celou cestu seděla, četla si knížku a bylo mi fajn. Nabrali jsme jen deset minut zpoždění. První záhul přišel po vystoupení z vlaku a zjištění, že škola leží téměř dva kilometry od nádraží. A já mám necelou třičtvrtě hodinu do začátku schůzky. A je pěkný vedro. A já se rychle přehřívám. Dala jsem se do rychlochůze. Letěla jsem přes celé město a nahnala si čtyři minuty k dobru. Na místě jsem narazila na další problém. Kvůli stavebním pracím hned vedle, je uzavřený hlavní vchod a já musím najít boční. Díky jedné paní jsem ho po chvíli našla. A další věc, schůzka se koná ve druhém patře. Takže vyběhnout schody. Dorazila jsem o čtyři minuty později, třída téměř plná, a já úplně promáčená potem. A když píšu promáčená, tak do slova a do písmene. Pot ze mě kapal. Dosedla jsem na první volné místo, které mne padlo do oka.

Zapomněla jsem brýle. Takže z prezentace jsem viděla jen obrysy. Ale z výkladu mi bylo jasné, že tento obor mi maximálně vyhovuje. Je maximálně přizpůsobený pro nás pracující. Studium po internetu, jednou za půl roku zkoušky, na hodiny můžu chodit ale nemusím. A to vše o víkendech. Zásek přišel až ke konci. Škola může příjout jen určitý počet studentů. A výběrové řízení je takové, že prvních X kdo zaplatí první pololetí prvního ročníku, tak příjimají. To je vlastně takové konečné potvrzení studentů a školy, že vše platí. No, je před výplatami, proběhlo mě hlavou. Nikdo nemá jen tak na účtu X tisíc. Tak snad se na mne usměje štěstí a nebudu první za čárou. Protože Murphyho zákon.
Vyplnili jsme písemnou přihlášku a ještě nějaké dokumenty a mohli jít.

Samozřejmě že vlak mi jel za necelou půl hodinu a další až za hodinu. A tak jsem opět nahodila tempo. Vedro bylo o něco větší, dalžební kostky rozpálené, asfalt ještě víc. Lilo ze mne jako z dveří od chlíva. Vlak jsem prošvihla o pět minut. Mobil téměř vybitý, kvůli GPS bez ktetré bych došla všude jen ne tam kam potřebuji. Zašla jsem si tedy koupit něco k jídlu a na ochlazení do obchůdku v nádražní budově. Sedla si na lavečku, že si sním nanuk. A v tom hlásí příjezd zpožděného rychlíku, který se mi hodil. A opět poklusem do podchodu. Nanuk v puse, průvodčí už mává na odjezd. Stihla jsem to jen tak tak. Čokoláda mi padala z pusy, ale stihla jsem. Kupéčka ve vlaku plná, v uličkách dusno. Skončila jsem u dveří, na zemi, hned vedle WC. A co víc? Díky poruše na trati vlak buď stál nebo jel krokem. Nabrali jsme přes půl hodiny zpoždění. Zpoždění měl i vlak kterým jsem se měla dostat do města, odkud mi jede bus domů. Takže co? Dobíhala jsem ještě autobus.

Tak to byl den plný spěchu, litrů potu a doufání. Snad na mne to místo ke studiu počká.


Magnus Chase a bohové Ásgardu: Prastarý meč (Rick Riordan)

2. června 2019 v 18:17 | Ronie
Kdysi jsem byla vášnivou fanynkou série knih o Percym Jacksonovi. Už si nepamatuji z jakého důvodu jsem se dostala jen ke třetímu dílu. Miluji sarkasmus a ironické poznámky. A proto příběh Magnuse Chase mě dokonale pohltil.

V knihkupectví jsme s maldší sestrou pátrali po nových úlovcích. Neměla jsem nejmenší představu, v jaké sekci vybírat. Přečtu si kde co. Sestra se přebírala v destrukčních denících. Hned vedle knih pro mládež. YA literaturu zbožňuji. Brala jsem police jednu po druhé, s nadějí že mne něco upoutá. Koutkem oka jsem zkontrolovala sestru, jestli ještě vybírá. No tak odejdu s prázdnou. Často se to nestává, ale co. Bylo mi jasné, že destrukční deník si odnese, ale pořád v něm listovala. Asi ji uhranul. A tak jsem se vrátila k regálu s fantasy příběhy. A pohled mi padl na nejspodnější polici, kde byly pořádné bichle. A v hlavě se mi rozsvítilo. Beznaděj vzala roha a já hmátla po prvním díle Magnuse Chase. No jistě! Knihu jsem párkrát viděla na internetovém knihkupectví. A k tomu jsem nedávno dočetla Severskou mytologii od Neila Gaimana. Moc se mi líbila!
Takže jsme měly vybrané obě dvě. Na autobusové zastávce jsme si sedly na lavičku já otevřela knihu a nalistovala první kapitolu. Ihned jsem se zamilovala! To je přesně můj šálek kávy.

A nemýlila jsem se. Příběh se mi četl jedním dechem. Kapitoly nejsou přehnaně dlouhé a jejich názvy mě často rozesmívaly. Stejně tak i průpovídky hlavního hrdiny, který celý příběh vypráví. Jeho kamarády jsem si také ihned zamilovala. Především Heartha

Děj se odehrává v Bostonu. Toto město totiž leží na místě, které v minulosti bylo osídleno Kelty. Dokonce slouží jako spojnice mezi devíti světy. Magnus tu žije jako bezdomovec již druhým rokem. Přehrabuje popelnice, skrývá se, žebrá. Společnost mu dělají dva kamarádi, kteří se ho snaží chránit. Jednoho dne Magnuse varují, že po něm někdo asi jde. Místo toho aby se jako vždy uklidil, popadne ho zvědavost. A tím to všechno začne... Boj o meč, tvrdé bitky, nadpřirozené schopnosti. Jo a taky smrt. Ta především.

Knihu doporučuji každému fanouškovi předchozích autorových sérií. A taky všem, koho zajímají keltové a jejich mytologie. A samozřejmě i těm, kdo miluji sarkastický a ironický humor. Těm především.

PS: A taky těm, kteří žerou Curta Cobaina a falafel!!!